"Otázka nie je: Sú schopní myslieť? Ani: Sú schopní hovoriť? ale: Sú schopní trpieť?"

Informujeme ľudí o veciach, o ktorých v bežnej konverzácií nerozprávajú. Ale prečo? Netrápi ich to? Nezaujíma? Alebo neradi hovoria o krutej realite? Náš blog je tu preto aby ukázal svetu čo všetko kruté sa deje pričom mnohokrát o tom ani nevieme, a presvedčil ťa o tom, že
aj ty môžeš pomôcť!

♥ ...Until every cage is empty. Until every soul is free!... ♥

Príbehy so šťastným koncom

HSUS: 700 mačiek zachránených pred krutosťou na Floride

18. července 2011 v 18:41 | Lusi
Na video sa ťažko pozerá ale našťastie má šťastný koniec... Je úžasné sa pozerať potom na tú premenu. Ako ich umyjú, ako sa s nimi maznajú, hrajú, ako začnú byť tie mačičky..... šťastné.

Larinka

18. října 2010 v 19:11 | Lusi
www.ajtymozespomoct.blog.cz
Larinka sa našla 10. júla ako leží bezbranne pri ceste... Nikto sa nezastavil, nikto jej nepomohol... Až išla okolo pani Daniela, ktorá bez rozmýšľania fenočku vzala. Tá vedela urobiť len párkrokov a hneď spadla. Bola úplne vychudnutá, vysílená, dehydrovaná a na pokraji života... Denne sa presviedčame, že ľudská ľahostajnosť a bezcitnosť naozaj nepozná hraníc... A to nielen toho človeka, ktorý jej to urobil, ale aj ľudí, ktorí bez mihnutia oka okolo nej denne prechádzali! Lara bola čo najskôr prevezená k veterinárovi, kde jej dávali len malé šance na prežitie. Ale skúsili sme to. Dostala šancu vďaka pani Majke z Bratislavy, ktorá jej poskytla dočasnú opateru. Chodila s ňou denne na infúzie, keďže odmietala prijímať sama potravu a dokonca aj vodu. Všetci sme si mysleli, že to nezvládne. Každé 2 hodiny jej striekačkou podávala potravu a snažila sa, aby sa rozjedla. Stála pri nej v dobrom aj v zlom, starala sa o ňu obetavo a s láskou a PODARILO SA! Larinka po cca týždni začala papať a piť vodičku, následne sa jej zlepšil celkový stav. Pani Majka je príkladom toho, že slová nestačia, treba konať! Larinka by inak neprežila... Pretože v takýchto prípadoch slová nestačia...
www.ajtymozespomoct.blog.cz
Prešlo pár týždňov a Lara sa dostala z najhoršieho. Bohužiaľ sa zistilo, že Larinka je úplne hluchá a vidí len trošku, nikto nevie na koľko... Napriek tomu sa jej život páči a teší sa z každého dňa ako každý iný psík. Pravdepodobne tu už dlho nebude, napriek tomu potrebuje miesto a rodinu, ktorá ju bude ľúbiť. Je vhodná ako spoločníčka k starším ľuďom, ktorí sú na dôchodku, je im smutno a tak by si navzájom pomohli. Larinka je milá fenka, väčšinu dňa spinká, ale rada sa aj poprechádza. Potrebuje chodiť vonku aj 4-krát denne a trpezlivo sa s ňou poprechádzať a viesť ju. Potrebuje človeka, na ktorého sa bude môcť spoľahnúť a dôverovať mu. Nájde sa niekto, kto si ju adoptuje aj napriek tomu, že už nie je najmladšia? Tvrdo bojovala so svojím osudom, nezaslúži si, aby sme to teraz my ľudia vzali. Dokážme jej, že jej boj nebol zbytočný a jej rodina ju niekde čaká a dá jej to, čo nikdy nemala... Bohužiaľ nemôže ostať vo svojej dočasnej opatere natrvalo a čas sa kráti, keďže pani Majka cestuje do zahraničia...

Nájde sa niekto, kto jej pomôže? Prosíme za ňu...

LARINKA má nový domov ! ! !
ĎAKUJEME
Zuzke Matúšikovej, ktorá ju vzala na prvé ošetrenie a previezla zo Žiliny do Bratislavy na vlastné náklady,
Majke Wagner, ktorá sa o ňu obetavo po celý čas starala,
OZ Pes v núdzi sa pomoc s prevozom z Bratislavy do ČR do nového domova,
a Kateřine Turkovej, ktorá si Larinku adoptovala a tým jej zabezpečila krásny zvyšok života.
www.ajtymozespomoct.blog.cz

Šťastie v nešťastí alebo šťastie v demencii?

31. srpna 2010 v 19:03 | Lusi
Toto vido určite videlo už veľa z vás...
Vždy keď je niečo podobné na FB rozšíri sa to dosť rýchlo.

Je to naozaj idiot... ja neviem čo k tomu dodať... :(
Akurát možno to, že tento krutý čin má našťastie dobrý koniec...
Muž bol zatknutý a psík sa vyliečil.
Ale aj tak...

Happy end

31. července 2010 v 16:55 | Lusinka
Potom, čo ich pred 8 rokmi odobrali dealerom si
macko, lev a tiger krásne spolunažívajú :).
Takto by to malo končiť vždy. Prečítajte si krásny príbeh týchto troch kamarátov.
www.ajtymozespomoct.blog.cz

Vancouver Aquarium - zachránené tulenie mláďa

13. června 2009 v 17:46 | Lusinka :)
:)))

Alanko :)

29. dubna 2009 v 20:12 | Bella&Lusinka :)
Alankov šťastný koniec ma veľmi potešil :) Prežil si toho totiž naozaj veľa a potom bol ešte dlho v útulku. Preto som sa nenormálne potešila, že si našiel naozaj úžasnú rodinku :) Veď posúďte samy. Prečítajte si jeho krutý príbeh so šťastným koncom...

ALANKO - je asi 2 ročný, stredne veľký, hladkosrstý psík. Do útulku sa dostal z jednej neďalekej dediny s poranenou nožičkou a ako sme s hrôzou zistili, temer slepý. I napriek tomu, že ho jeho pán bezcitne vyhodil s týmto handicapom na ulicu, Alanko nezanevrel na ľudí. Statočné bojoval na ulici o svoj život i prežitie. Po príchode do útulku absolvoval vyšetrenie oči v trnavskej klinike, kde žiaľ vyriekli nezvratnú diagnózu: Degenerácia očnej sietnice. Toto ochorenie je neliečiteľné, neoperovateľné. V tomto čase je už Alanko úplné slepý. Orientuje sa výlučné sluchom a čuchom. V novom prostredí má spočiatku problémy, preto potrebuje čo najmenej bariér a prekážok v ceste. Je to veľmi milý, prítulný psík. Dobre sa znáša s fenkami i kludnými deťmi. Len v iných psoch, vzhľadom k svojmu handicapu, cíti ohrozenie. Miluje psie maškrtky, prechádzky, hladkanie. Rad počúva, keď na neho niekto hovorí, čo treba vzhľadom k jeho handicapu často. Za plnú misku kvalitnej stravy, teplý kútik v byte a vašu lásku sa stane vaším najvernejším a najoddanejším priateľom. Hľadá si pani, alebo pána, ktorý sa mu môže veľa venovať, ktorý mu nahradí zrak a vráti svetlo do jeho dobrého srdiečka. Alanko mu bude na revanš úžasným, vnímavým spoločníkom.

Alanko má nový domov v Bratislave
Fotografie a zpráva z jeho nového domova↓ (v celom článku)

Aj psíkovia môžu mať Vianoce :)

15. ledna 2009 v 17:49 | Bella&Lusinka :)
No tak aspoň jedna dobrá správa dnes :) Prednedávnom som bola v útulku a videla som tam niečo čo mi úplne vyrazilo dych :) Pozrite sa koľko super vecičiek doniesli na Vianoce ľudia do útulku :) Plno hračiek, jedla, prikrívok a všetkého možného :) Je to úžasné, že sú niektorí ľudia takýto zlatí.. normálne tá miestnosť býva totiž úplne prázdna ale na Vianoce nebola :)

Frodík,Očko a Deny majú domov! x)

19. srpna 2008 v 23:36 | Bella&Lusinka :)
Frodík je už doma u Katky, ktorá o ňom napísala:
Frodo je úplne neskutočne inteligentný. mám doma DOSŤ veľa psov, väčšinu čistokrvných, ale TAKTO rýchlo sa neučil ani jeden z nich. Keď som ho (v utorok) priviezla, nemohol žrať s ostatnými - stráži si svoju misku. Dnes už s tým nemá problém. Ani s tým, že niekto zo psov alebo mačiek sa dostane do jeho príliš veľkej blízkosti. Začína sa z neho stávať úplne pohodový psík. Frodo bude vhodný skôr pre starších ľudí, ktorí veľa nechodia, ktorým by stačilo vyjsť si len do záhradky alebo pred dom a tam si posedieť. Frodo načúva a je to skutočne pozorný poslucháč. Nevedel žrať z ruky - už to dokáže bez problémov. Chce byt len so SVOJÍM človekom. Môže byt aj s inými psami alebo fenkami (Akela - BSO - preňho nepredstavuje vôbec žiadny problém, aj keď je asi 10x väčší ako on) a keď ho Lara oštekala, neostal jej vôbec nič dlžný ;). Je drzý, ale tak zdravo drzý a zúfalo hľadá človeka, ktorý by mu patril. U nás je to predsa len ťažšie, tých psov je tu veľa a radia sa do svorky. Frodo chce byť hlavne s ľuďmi. Psi preňho až takí zaujímaví nie sú. Takže, ak niekto viete o SKUTOČNE dobrom mieste, prosím, skúste posunúť Froda. Ale tak, aby tam už aj OSTAL. Tí ľudia si ho navyše musia získať - nejde hneď ku každému.
Frodo má nový domov
Frodíka si jeho nová panička našla vďaka príspevku v Teleráne na Markíze. Pred Frodíkom mala fenku, ktorá mala tiež len tri nožičky, tej však chýbala zadná. VIAC o jeho krutom živote do doby, kým si ho niekto vzal tu.

Aj Očko má nový domov :))
(ak klikneš na obrázok môžeš si prečítať jeho krutý príbeh)
Aj Deny má nový domček :))
(ak klikneš na obrázok môžeš si prečítať jej krutý príbeh)

Zdroj-www.psiadusa.sk

Beky má nový domov :)

1. srpna 2008 v 23:00 | Bella&Lusinka :)
26. 7. 08 - Bekky má nový domov
Bekky má od včera po dlhom pobyte v útulku nový domov v neďalekej dedinke Bzince pod Javorinou. Adoptovala si ju pani, ktorá má doma už psíkov, do rodinného domu s veľkou záhradou. Bekky útulok odovzdával osobne u novej majiteľky, a tak sa mohli aj osobne presvedčiť, že bude žiť v dobrých podmienkach a v láskavých rukách.

celý krutý príbeh Beky v celom článku↓

Príbeh hluchej Sárinky

21. června 2008 v 15:53 | Bella&Lusinka
Někdy v Lednu jsem byla na cvičáku a zaujala mě krásná cvičící kříženka. Zeptala jsem se na ní vycvikáře Pavla a dozvěděla jsem se, že Sárinka je hluchá. Vůbec to nebylo poznat. Napadlo mě, že by to byl zajímavý článek, který by mohl pomoci, aby se lidi nebáli handicapovaných pejsků. Sehnala jsem kontakt na páníčka hluché Sárinky a požádala ho o článek. A Jirka Haberle ho napsal. Článek dokonce vyšel i v časopise Planeta zvířat a v Květnu by mělo o výcviku Sárinky vyjít v Psích sporech. A zde již článek od autora a majitele Sáry Jirky Habby:
Malý Velký pes
Venku prší a já z pohodlnosti odložil vycházku se svým psem, který na mě při odchodu hodil několik vyčítavých pohledů, vztekle odběhl k oknu, kde jsem za zamlženým sklem viděl jak vzdorně štěká a zřejmě mě častuje v psí řeči výrazy, které bych slyšet asi nechtěl. Přemýšlím o tom, a ne poprvé, mám výčitky svědomí jak sobecky a lhostejně jsem se vůči Sáře zachoval. Odpoledne se to pokusím napravit dlouhou procházkou na zablácených cestách přilehlých polí, kde se řádně vylítá a snad večer po večeři spokojeně usne u televize, nebo u dcerky a na ranní příkoří zapomene.
Myslím, že podobné výčitky zažil snad každý člověk, který má jakýsi vztah ke zvířatům. Jsou však mezi námi i lidé, kteří tento vztah, nazývejme ho láskou, nemají, nebo jim prostě životní osud neumožní, aby se o svého čtyřnohého přítele dále starali tak, jak měli plánováno. Ať už je to tragická událost nebo "jen" stáří. To koneckonců může potkat každého z nás bez výjimky. Výsledek je takový, že se takto dotčená zvířata ocitají v lepším případě v útulcích, jiná končí u silnice, v lese nebo přivázána kdesi, kde se pomalu jejich osud naplňuje, aniž by vlastně chápala, co se stalo a proč u nich najednou jejich pán není. Jsou však i případy, kdy je pes (a nejen on) najednou nechtěným. Nechtěným bez důvodu, prostě jen tak z rozmaru člověka. Příčina vedoucí k rozhodnutí zbavit se "přítěže" může být i povahová nebo fyzická "vada" získaná během života, anebo prostě vrozená. Takové zvíře se pak pro některé jedince stává opravdovou přítěží, jelikož teď už mu nestačí dát misku s jídlem a jednou denně s ním jít na pět minut před panelák, nebo ho pustit na zahradu. Nyní vyžaduje trochu více péče, už se s ním nemůžu chlubit kamarádům, jak ostrého pita, nebo jak překrásnou pudlici mám a jak drahá byla. Nyní platí více než kdykoliv jindy, že v nouzi poznáš přítele. Přítele, který dokáže překousnout počáteční zvýšenou péči a drobná úskalí, jenž péče o starého, nemocného, nebo postiženého psa přináší. Myslím, že spousta z nás by dokázala najít připodobnění i v životě lidském a ono se to opravdu výrazně neliší…
Potkalo mě cosi podobného, něco s čím jsem nepočítal a přesto, s odstupem času, můžu neskromně říct, že jsem to zvládnul a věřte mi - stojí to za to. Získal jsem neuvěřitelně oddaného přítele, který mi dává mnohem víc než kdy já dokážu dát jemu. Ukazuje mi jak se radovat z maličkostí, jak užívat života a život bez Sáry si dnes již nedokážu zřetelně představit, i když čas od času je to lump, jako každý jiný, ať už psí nebo člověčí kamarád a tak to má být. Tento příběh je příběhem psa, který i přes svůj vrozený handicap, dokáže žít plnohodnotný psí život - život, jak doufám plný radosti, her, zábavy a lásky.
Sára je hluchá. Je hluchá od narození a není výjimkou, že mě lidi na procházkách nebo na cvičáku pokládají "kontrolní" otázku: "Ona je opravdu hluchá?" Nebo: "Jako je hluchá úplně, nebo jen špatně slyší?" Moje odpověď je pak: " Ano, opravdu je úplně hluchá.." Současně mě zalije pocit pýchy, jak úžasnou psí kamarádku mám. Je to pocit, který tisíckrát převáží pocit z toho, že budu kamarádům předvádět sice drahého, ale nevychovaného psa. Je to pocit, který se těžko popisuje, a který bych přál zažít každému, kdo jen malinko projeví zájem a jehož lidskost převáží nad pohodlím a materiální stránkou.
Nebýval jsem pejskař a o výcviku psů jsem neměl ani zdání a dodnes mam veliké mezery, co se
výchovy psa týče. Nejsem žádný kynolog - odborník, jsem jen obyčejný člověk, který si vzal štěňátko z útulku, protože jsem odmalička se psem a kočkou vyrůstal a prostě život bez psa by mi připadal trošku neúplný. Sára byl případ odloženého nechtěného dvouměsíčního pejska, který čekal svého osudu přivázaný v Kladně u popelnic, odkud se dostal do útulku Bouchalka. To, že je Sára hluchá, jsme s manželkou zjistili zhruba týden po té, co jsme Sáru přivezli domů. Podezření v nás vyvolala situace, kdy Sárina spala na gauči (kde jinde, že?) a Linda upustila cosi v její těsné blízkosti. Očekávaná reakce psa se však nekonala… Následně jsme zkoušeli tleskat, volat z různých úhlů a stále nic. Následovalo audiometrické vyšetření, které naše obavy potvrdilo. Diagnóza - oboustranná úplná hluchota. Polkl jsem, podíval se do tázavých očí veterináře a ten dotaz jsem cítil, aniž by byl vysloven. Poděkoval jsem, Sáru naložil do auta a pomalu jsem se vracel domů. Následující dny byly pro nás, jako pro normální smrtelníky těžké. Neměli jsme představu, jak se k takovému pejskovi chovat, do jaké míry je hluchota závažná, jaký bude jeho případný další život? Otázek, kterých jsme si položili, bylo spoustu - ano, na zvážení bylo i štěňátko nechat utratit, ale neudělali jsme to. Namísto toho jsem si sedl k počítači a zkoušel najít informace o výchově, životě a starostech hluchých psů, poštu rozesílal, kam se jen dalo, abych se dopídil alespoň nějakých informací. Z toho, co se mi vrátilo zpět, jsem postupně nabýval dojmu, že hluchota je možná jedno z nejzávažnějších postižení, které psa může potkat. Takto postižený pes nemá šanci na normální život, bude lekavý, stresovaný, nevychovatelný, jeho život se omezí na život na vodítku, nebo na uzavřené zahradě - bude mít ze života peklo a spolu s ním i my a dříve nebo později ho stejně srazí auto, nebo ve stresu uteče. Tak s takovou vizí jsem se propracoval až na internetový chat, kde jsem potkal, dnes již kamarády, kteří mě nakontaktovali na výcvikáře kynologického spolku v Hostivaři. Zavolal jsem a s Pavlem dohodl první schůzku. A zde začíná příběh hluchého psa, který překročil svůj stín.
První schůzka v psí škole se konala asi ve dvou a půl měsících Sárinčina života, kde se Pavel na Sáru podíval a dal první rady, jak z pejska vychovat "závisláka". Na základě jeho rad jsme Sáru všude brali s sebou a zaměstnání nebylo výjimkou. Zde nejednou ozdobila koberec efektně vytvořenou loužičkou, jelikož tak rychlé nohy, abych ji stihl po probuzení vynést ven, jsem neměl. S Pavlem jsme se domluvili zpočátku na individuálním výcviku, kdy se věnoval pouze Sáře, předváděl mi, jak ji chválit, trestat, jak učit a trénovat přivolání a povel "sedni", "lehni". Doma jsme se pak snažili rady aplikovat v praxi a po chvilkách trénovali. Pamlsek byl nezbytnou součástí a místo hlasového povelu jsme používali posunek rukou. Ráno a odpoledne je pak čas, kdy se chodí na procházky. Ze začátku byla Sára rozverné veselé štěňátko, které cupitalo v trávě, honilo hmyz a vůbec se chovalo tak, jak se správné štěňátko chovat má. Lumpačilo, poznávalo a užívalo života. Na procházkách jsem Sárinku volně pouštěl a trénovali jsme přivolání. Důležitý byl častý vizuální kontakt, který se pravděpodobně naučit nedá, nicméně byl tak nějak přirozený, možná jsme ho zdůrazňovali tím, že v momentě, kdy se Sára otočila, jsme dělali hlouposti, klekali si, lehali si na zem, a když se zájmem přiběhla, byla pochválena a odměněna pamlskem. Jak čas plynul, naše obavy se pomalu rozplývaly a my získávali jistotu, že "to" půjde. Po měsíci už Sára začala vnímat a rozumět posuňkové řeči a zvládá povel "sedni" na pamlsek. Na chodníku chodila na vodítku a na poli, nebo v místech, kde nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, jsme ji volně pouštěli, což dodnes využívá jako možnost vykoupat se v potoce, prohnat sem tam nějakého zajíce nebo koroptev. Po dvou měsících od první návštěvy cvičáku už Sára uměla "sedni", "lehni" a překvapivě i povel "ke mně".. Za pamlskem se hnala na ne zcela úplně jistých nožičkách nejen přes celou místnost, ale už i zahradu. Ohlasy od výcvikáře jsou pozitivní, což je více než skvělé. Povely na místě nebyly problémem. Sára se prostě koukala a vnímala. Hlavní úskalí bylo přivolání, které v jejím případě muselo být 110%. Důležité bylo, aby opravdu vnímala a často se otáčela tak, abychom měli čas ji kdykoliv přivolat. Na procházkách, když ignorovala přivolání, jsme se schovávali za stromy, auta, kontejnery, aby se naučila pánečky si hlídat. Nakonec, udivené pohledy okolojdoucích, když se člověk krčí za kontejnerem, jsou taky celkem zábava.
Ve čtyřech měsících uměla Sára posuňky signalizující základní povely, včetně přivolání a na cvičáku nastal čas, abychom se zapojili do běžného výcviku podobně starých kamarádů. Do této doby jsme cvičili individuálně bez přítomnosti jiných rušivých elementů. Každý jednotlivý povel je doprovázen jiným posuňkem rukou, nebo prstem. Koneckonců takto se cvičí i zdravá štěňátka a postupem času je posunek odbouráván a zůstává pouze hlasový povel. Zmiňuji to proto, že výcvik tohoto hluchého psa se nijak moc výrazně nelišil od standardního postupu. Ano, byl individuální a Sáře jsem se opravdu denně věnoval, co se výcviku týče, několik desítek minut. Nicméně, zbývala spousta volného času na hry, dovádění a lumpačení, jak Sáře, tak i mně. Samozřejmě nenabývejte dojmu, že každý povel byl 100% a přesný jako kolečko ze Švýcarských hodinek:-). Povely v jejím provedení nebyly přesné, jelikož měla tendenci sedat si a lehat tak, aby na mě dobře viděla, to znamená křivě. V tomto období jsme začali cvičit tedy i s ostatními psíky. Zpočátku byla Sára jak utržená ze řetězu, nicméně cvičila naprosto srovnatelně, jako stejně staří nebo starší kamarádi a nedá se napsat, že by zaostávala. V některých případech dokonce naopak. Ostatní štěňátka a psy zbožňovala a za hru s nimi by položila život, čili odvolání od hry bylo problém až do prvního hárání někdy v desátém měsíci. Zde nastává první problém hluchého psa - tedy problém má jeho pán. V momentě, kdy nejste dostatečně předvídaví, nebo rychlí a pes se vám rozeběhne, ať už honit zajíce, nebo si proste očmuchat jiného psa, logicky jej neodvoláte. Prostě počkáte, až se podívá a teprve poté následuje povel. Přiznám se, že do zmiňovaného desátého měsíce Sárina prostě čas od času zdrhla. Následuje omluva dotčeným lidem a pokud psa neodvoláte, trest. Jestliže se povede pejska odvolat, následuje veliká pochvala. Vzpomínám na momenty, kdy jsem prosil lidi, aby mi tu bestii chytili a já ji mohl včas potrestat. Nebo na chvíle, kdy jsem byl bílý vzteky a nemohl ji potrestat, protože nakonec přiběhla sama. Kolikrát jsem si říkal, že by vůbec nebylo od věci, aby dostala od nějakého psíka za vyučenou, aby si to pamatovala. Opět nic divného ani u slyšících psů, jen s tím rozdílem, že slyšícího psa "uřvete".
Důležité je, aby byl na vás pes opravdu navázaný a při závodech s případným zajícem věděl, kde je míra. Sára dodnes při volném pobíhání zajíce prohání, nicméně uteče tak na sto metrů a sama se vrátí se skleslým výrazem, protože ví, že to pán moc v lásce nemá. Toto je moje pochybení a honění zajíců se dá odbourat například za pomoci stopovací šňůry - moje nedbalost. Stejně tak, každý, ať už hluchý, nebo zdravý psík brzy pochopí, že když je na volno (simulace volna na stopovací šňůře u Sáry nefungovala - věděla moc dobře, jak se věci mají), je velká náhoda, když ho pán potrestá. Chce to trpělivost. Na cvičáku postupně přidáváme povely "k noze", "vpřed" - to když se chystáme na kladinu, áčko nebo prolézt tunelem. Přidáváme i povel "zůstaň" při odložení a štěkání na povel.
Během výcviku až do jejího prvního roku se již základní ovladatelnost neučila, ale pouze zdokonovala tak, aby byla připravena na první zkoušky. Mimo cvičák v té době již Sára chodila jak na vodítku u nohy, tak i bez vodítka a na poli zcela na volno, bez jakýchkoliv problémů, povel "místo" v domácím prostředí je samozřejmostí. Přivolání platí dodnes vždy na první pokus. Na první dovolené v jejích 7 měsících už vůbec nepůsobila jako handicapovaný pes, naopak působila jako každé jiné odrůstající štěně, aniž by nezasvěcený člověk poznal, že se jedná o hluchého psa.
Každý pes na cvičáku brzy pochopí, že i když má volno, tak během chvíle následuje přivolání a tudíž "volno" se stává novým povelem. Toto se samozřejmě stalo i nám, takže když dostala posuňkem povel volno, odmítala odejít. Přidali jsme proto nový cvik - revír. Z mého pohledu je to trošku podvod na rozhodčí při zkouškách, jelikož ona volno na cvičáku nemá, ale na druhou stranu si strašně ráda oběhne cokoliv je v dosahu, takže zde je potom i nutná troška míry načasování kdy, a ve kterém momentě dát povel ke mně tak, aby rozhodčí měl pocit, že byl pes přivolán:-). V reálu to pak vypadá tak, že pes dostane povel "revír" přičemž hlasem říká "volnóó" - psík běží na maketu, psovod dostane povel psa přivolat… Vyčká pár dalších vteřin, než se pes dostatečně přiblíží k maketě a vydá mocný hlasový povel, jen pro formu, "ke mně". Pes dokončí oběhnutí makety a nadšeně se řítí k psovodovi s přesednutím. Většinou to bývá za 10 bodů:-)). Učení základní ovladatelnosti Sáry, tak jak je nezbytně nutná míra k tomu, aby pes byl bezproblémovým z hlediska ovladatelnosti v běžném životě, jsem dokončil 8 měsíců po jejím příchodu do naší rodiny.
Výcvik nás bavil a proto jsme pokračovali s novými kamarády a každá hodina je dodnes potěšením, jak pro pána, tak pro Sáru, na které je vidět radost, když může cvičit. Lehce po prvním roce jejího života jsme se s očekáváním přihlásili na první zkoušky ZZO a následně na ZOP. Výsledky zkoušek při počtu bodů 55 a 97 nejsou scénářem handicapovaného nezvladatelného psa.
Nevím, zda bych to na tomto místě měl zmiňovat, nicméně oba rozhodčí se nezávisle na sobě shodli na tom, že by nepoznali, že se jedná o neslyšícího psa. V tomto okamžiku jsem si prvně uvědomil, že nevlastním hluchého psa, ale mám naprosto normálního psa, takového jako má pan Novák od vedle, nebo pan Vomáčka, který ty zkoušky neudělal. Přihlásili jsme se i na zkoušky ZPU1, které jsme, pravda, neudělali. Zanedbal jsem se Sárou jak stopování, tak hlídání předmětu. Byla to čistě moje vina, jelikož jsem se Sárou začal hlídání trénovat asi měsíc před zkouškami a jak se ukázalo, Sára je povahou všechno, jen ne hlídač předmětů. Rozhodčí vyžadovala při hlídání akci psa, nikoliv jen štěkání (u Sáry ještě ke všemu hravé ňafání), takže tento cvik byl za minimální počet bodů. Druhou část zkoušek jsme pouze odchodili záměrně tak, aby Sára neprošla. Oba víme, že má na víc, než jen na to prolézt s odřenýma ušima. Na ZPU1 se chystáme letos. Ano někdo by si mohl říct, že těch zkoušek moc není a bude mít pravdu, je to bohužel dáno i povahou Sáry, která prostě nechápe obrany. Nechápe, proč by měla do něčeho kousat, na někoho bezdůvodně štěkat a ještě ho, nedej bože, honit. Stopy jsou tudíž naší další výzvou. Neskromně řečeno, Sára by byla schopna složit i první záchranářské zkoušky ZZZ. Dala by se naučit, aby štěkala a třeba i špatně kousala, ale ruku na srdce - nemělo by být cvičení jen užitečná zábava? Závěrem loňského roku jsme zkoušeli i dovednosti spojené s disciplínou Agility. Zde musím konstatovat, že Sára neumí chodit a tvrdohlavě to odmítala, po pravé straně těla, což je někdy nutností. Nicméně, škálu překážek od áčka přes skok daleký až po slalom zvládla a dle slov trenérky, kdyby nebyl páneček lenoch, mohlo by to být lepší.
O výcviku a vavřínech jsem, myslím, napsal už dost. Pro toho, koho by zajímalo každodenní soužití, budou určeny následující řádky. Sára se doma chová naprosto normálně. Není lekavá a o stresu se jí možná zdá, když spí vedle naší tříleté dcery, se kterou je ohromná kamarádka a pokud má tendence něco hlídat, tak je to právě ona. Dcera si může dovolit naprosto cokoliv bez sebemenších obav o její zdraví. S kočkou si hraje jako každý normální pes, který je na kočky zvyklý. Pokud je potřeba hlídání přes víkend, nebo během letecké dovolené, stará se příbuzenstvo bez jakýchkoliv problémů - stačí vzít do ruky tenisák a Sárinčin svět se dramaticky
zúží, a i kdyby před ní poskakovalo třicet růžových zajíců, nehne se na krok. Pro ty, které by nebavilo po dokončení základní poslušnosti ve výcviku pokračovat, existuje mnoho dalších možností, jak se psem pracovat nebo si prostě jen užívat. V Sárinčiném případě je to láska k vodě a aport ve vodě nadšeně vítá, až mám někdy pocit, že by se raději utopila vyčerpáním, než by klacek nebo balonek ve vodě nechala. Další variantou je možnost účastí na různých výstavách kříženců - tzv. voříškiády. Několik jsme jich absolvovali bez toho, aniž by kdokoliv poznal, že se jedná o hluchého psa a na každé jsme minimálně získali vítěze kruhu, jednou i vítěze naší kategorie. Svědčí to o naplnění tragických scénářů, které jsem nastínil v úvodu? Její postižení s sebou nese i řadu výhod, jednou z nich je celkem zábavná hra na schovávanou v domácím prostředí, kdy stačí odejít z baráku a vrátit se, když pes spí. Rámus po příchodu můžete dělat dle libosti, (takže ani po návratu z restauračního zařízení nemusíte mít obavy, že psa vystresujete), nemusíte se ani přibližovat na kontaktní vzdálenost a máte tak tři minuty na to se někam dobře ukrýt. Pak už se jen bavíte tím, kdy se pes probudí a jak přesně kopíruje vaši trasu po příchodu až na vaši pozici. Zatím jsem ještě nevyhrál:-) Dalšími výhodami jsou například ignorace střelby při odložení, otázku bujarých Silvestrů taky neřešíme, jekot tříleté dcery lítajíc s dětským smetákem po obýváku ji z klidu rozhodně nevyvede, nic si nedělá z toho, když na ní zařvu a samozřejmě, když na ní cizí lidé pohvizdují v hospodě či restauraci, ani se nehne… Když pak slyším, jak říkají: "Ten pes je snad hluchej.." - jen se usmívám…
Pokud by mě někdo požádal, abych to shrnul, tak bych asi napsal, že mám psa, který cvičí na posuňky, na procházkách si nás hlídá a neutíká, je přítelem takovým, jakým má správný pes být. Jsem rád, že máme Sáru a to jaká je, není moje zásluha, není to ani zásluha Sáry, která umí rozdávat radost a lásku plnými tlapkami. Je to zásluha všech lidí, kteří se nám věnovali, kteří nad námi nemávli lhostejně rukou a neřekli: "Ten pes je ztracenej." Těm všem patří moje neskonalé díky, diky za to, že nám umožnili pochopit a uvědomit si, že možné je opravdu všechno.
Ano, mám hluchého psa a troufnu si tvrdit, že mám psa, který žije hodnotnější život, než polovina zdravých psů - a jakého psa máte vy?
Habba
Zdroj-www.psiadusa.sk

Corinko má domov x)

31. května 2008 v 23:14 | Bella&Lusinka
Ďaľší handicapovaný havo čo si našiel domov :)
Corinko si v živote už veľmi veľa zlého vytrpel. Dostal sa do útulku vo veľmi zlom stave. Jedno očko má vystrelené a má polámanú labku, ktorá sa už však nedá operovať. V útulku veľmi trpel, bol smutný a nešťastný.
Corinko má nový domov v Nemecku
Corinko si konečne našiel svoj vytúžený domov, čaká ho ešte veľa krásnych chvíľ.

Zdroj-www.psiadusa.sk

Keri má domov :))

31. května 2008 v 23:09 | Bella&Lusinka
Nedávno som sem dala článok v ktorom boli psíkovia,ktorý by veľmi radi žili v nejakej rodinke a teraz keď som bola na stránke Psej duše všimla som si, že práve jeden z týchto havinkov má nový domov :) Presnejšie fenka Keri, ktorá nemala najlepší život..
Keri si našla svoj nový domov v Berlíne.
Zdroj-www.psiadusa.sk

Zachránení

21. dubna 2008 v 16:43 | Bella&Lusinka
6 beaglov zachránených pred smrťou v pokusnom laboratóriu, Bratislava - apríl 2004
Sloboda zvierat sa už niekoľko rokov zaoberá aj oblasťou ochrany pokusných zvierat - prípad záchrany konkrétnych zvierat z experimentálneho zariadenia bolo však niečo, čo sa nám doteraz nepodarilo. Viaceré zahraničné organizácie na takýchto prípadoch úspešne pracovali, začiatkom leta sa to za dosť neobvyklých okolností podarilo aj u nás.
Anonymný nahlasovateľ nám prostredníctvom súkromného emailu oznámil, že v pivničných priestoroch Katedry histológie a embryológie Lekárskej fakulty v Košiciach je uväznených 6 psov - beaglov určených na invazívny neurologický pokus, po ktorom mali byť usmrtené. Email bol výzvou na ich záchranu. Keďže na Slovensku sa pokusov s čistokrvnými beaglami vykonáva pomerne málo, predpokladali sme, že sa jedná o veľmi dôležitý experiment, pri ktorom nebude zanedbaná precízna príprava a všetky legislatívne požiadavky - vrátane 1.)registrácie zariadenia na vykonávanie pokusov a 2.)podania žiadosti - protokolu o pokuse na kontrolný a schvaľovací orgán, ktorým je Štátna veterinárna a potravinová správa SR. Preto sme spočiatku považovali akékoľvek pátranie týmto smerom za nie veľmi nádejné. Napriek tomu sme však kontaktovali kontrolný orgán s dotazom, či predmetný pokus na beagloch bol schválený. Odpoveď však bola nanajvýš prekvapivá. Katedra histológie a embryológie Lekárskej fakulty nemôže mať schválený tento pokus, pretože sama ako zariadenie nie je schválená na vykonávanie pokusov. Je potrebné poznamenať, že konateľ katedry mal povinnosť pol roka pred plánovaním pokusu zaslať žiadosť na schválenie pracoviska a žiadosť o vykonanie pokusu. V ďalšom šetrení sme sa od riaditeľa katedry dozvedeli, že projekt vykonáva zahraničný vedec, ktorý tieto pokusy zamerané na regeneráciu nervového tkaniva po poškodení miechy psov realizoval na Univerzite v San Diegu v Kalifornii. Kvôli nižším nákladom na materiál, zvieratá a pracovnú silu sa rozhodol celý projekt preniesť na Slovensko. Rozhodli sme sa kauzu zverejniť prostredníctvom TV Markíza a urobiť ďalšie kroky smerom k Štátnej veterinárnej a potravinovej správe, aby sme pokus okamžite zastavili. Ľady sa pohli. Hosťujúci experimentátor, ktorý nebol informovaný o tom, že katedra nemá splnené legislatívne podmienky na vykonanie pokusu a ktorému psy patrili, sa sám rozhodol, že pokus na Slovensku vykonávať ďalej nebude a pokusné psy zveril Slobode zvierat a Únii vzájomnej pomoci ľudí a zvierat z Košíc na adopciu. Dnes sú už doliečení bíglici v dobrých rukách a tešia sa, že sa "znova narodili". Tento prípad je ďalším transparentným dôkazom, že aj za zatvorenými dverami experimentálnych zariadení nemusí byť vždy všetko v poriadku a že určité množstvo pokusov, pri ktorých zvieratá zbytočne trpia, sa s veľkou pravdepodobnosťou deje aj u nás. Vďaka vám, ktorí nie ste ľahostajní, môžu mať aj zvieratá uväznené v laboratóriách novú šancu. Rita dlhú dobu preležala v tmavom koterci v pivničných priestoroch Lekárskej fakulty. To, čo prežila v laboratóriu, vedela vyjadriť len smutným vystrašeným pohľadom. Dnes sa už v novej rodine teší dobrému zdraviu.
Zdroj-www.majicka.blog.cz
 
 

Reklama