"Otázka nie je: Sú schopní myslieť? Ani: Sú schopní hovoriť? ale: Sú schopní trpieť?"

Informujeme ľudí o veciach, o ktorých v bežnej konverzácií nerozprávajú. Ale prečo? Netrápi ich to? Nezaujíma? Alebo neradi hovoria o krutej realite? Náš blog je tu preto aby ukázal svetu čo všetko kruté sa deje pričom mnohokrát o tom ani nevieme, a presvedčil ťa o tom, že
aj ty môžeš pomôcť!

♥ ...Until every cage is empty. Until every soul is free!... ♥

Červen 2008

Odchod do Bruselu..

30. června 2008 v 20:36 | Bella&Lusinka |  Akcie a podujatia
Takže dnes večer o 6 sa odchádzalo do Bruselu so Slobodou zvierat na protest proti komerčnému lovu tuleňov... samozrejme, že mne to mama nedovolila.. normálne by mi to dovolila ale keďže mám jednu chorobu tak nemôžem.. tak som išla aspoň odprevadiť kamošku z útulku,ktorá tam išla a prekvapilo ma, že za celé Slovensko tam ide iba jeden bus.. no ale veď keď tam idú ľudia z celej Európy snáď sa nazbiera dosť ľudí x) A odniesli tam pravdepodobne aj všetky podpísané petície takže ak ste to podpísali čoskoro sa dozviete či to pomohlo. :) Zajtra to bude trvať asi celý deň a pozajtra vám dám vedieť.

Aj oni majú právo žiť...

26. června 2008 v 19:52 | Bella&Lusinka |  Týranie psov
Najviac zo všetkého mám rada psíkov.A keď vidím toto...
Pomôžte aspoň trochu
-nekupujte výrobky,ktoré sa testujú na zvieratkách
-podpisujte petície a dajte o nich vedieť všetkým v okolí
-lepte rôzne plagáty a letáčiky

Nevadí,že ešte ste možno deti.. začnite myslieť na zvieratká už teraz...a nemusíte byť milionári... aj bez peňazí môžete pomôcť...

Všetko toto by sa dalo zastaviť...

26. června 2008 v 19:30 | Bella&Lusinka |  Zamysli sa
Keby sme to chceli všetci...

Príbeh hluchej Sárinky

21. června 2008 v 15:53 | Bella&Lusinka |  Príbehy so šťastným koncom
Někdy v Lednu jsem byla na cvičáku a zaujala mě krásná cvičící kříženka. Zeptala jsem se na ní vycvikáře Pavla a dozvěděla jsem se, že Sárinka je hluchá. Vůbec to nebylo poznat. Napadlo mě, že by to byl zajímavý článek, který by mohl pomoci, aby se lidi nebáli handicapovaných pejsků. Sehnala jsem kontakt na páníčka hluché Sárinky a požádala ho o článek. A Jirka Haberle ho napsal. Článek dokonce vyšel i v časopise Planeta zvířat a v Květnu by mělo o výcviku Sárinky vyjít v Psích sporech. A zde již článek od autora a majitele Sáry Jirky Habby:
Malý Velký pes
Venku prší a já z pohodlnosti odložil vycházku se svým psem, který na mě při odchodu hodil několik vyčítavých pohledů, vztekle odběhl k oknu, kde jsem za zamlženým sklem viděl jak vzdorně štěká a zřejmě mě častuje v psí řeči výrazy, které bych slyšet asi nechtěl. Přemýšlím o tom, a ne poprvé, mám výčitky svědomí jak sobecky a lhostejně jsem se vůči Sáře zachoval. Odpoledne se to pokusím napravit dlouhou procházkou na zablácených cestách přilehlých polí, kde se řádně vylítá a snad večer po večeři spokojeně usne u televize, nebo u dcerky a na ranní příkoří zapomene.
Myslím, že podobné výčitky zažil snad každý člověk, který má jakýsi vztah ke zvířatům. Jsou však mezi námi i lidé, kteří tento vztah, nazývejme ho láskou, nemají, nebo jim prostě životní osud neumožní, aby se o svého čtyřnohého přítele dále starali tak, jak měli plánováno. Ať už je to tragická událost nebo "jen" stáří. To koneckonců může potkat každého z nás bez výjimky. Výsledek je takový, že se takto dotčená zvířata ocitají v lepším případě v útulcích, jiná končí u silnice, v lese nebo přivázána kdesi, kde se pomalu jejich osud naplňuje, aniž by vlastně chápala, co se stalo a proč u nich najednou jejich pán není. Jsou však i případy, kdy je pes (a nejen on) najednou nechtěným. Nechtěným bez důvodu, prostě jen tak z rozmaru člověka. Příčina vedoucí k rozhodnutí zbavit se "přítěže" může být i povahová nebo fyzická "vada" získaná během života, anebo prostě vrozená. Takové zvíře se pak pro některé jedince stává opravdovou přítěží, jelikož teď už mu nestačí dát misku s jídlem a jednou denně s ním jít na pět minut před panelák, nebo ho pustit na zahradu. Nyní vyžaduje trochu více péče, už se s ním nemůžu chlubit kamarádům, jak ostrého pita, nebo jak překrásnou pudlici mám a jak drahá byla. Nyní platí více než kdykoliv jindy, že v nouzi poznáš přítele. Přítele, který dokáže překousnout počáteční zvýšenou péči a drobná úskalí, jenž péče o starého, nemocného, nebo postiženého psa přináší. Myslím, že spousta z nás by dokázala najít připodobnění i v životě lidském a ono se to opravdu výrazně neliší…
Potkalo mě cosi podobného, něco s čím jsem nepočítal a přesto, s odstupem času, můžu neskromně říct, že jsem to zvládnul a věřte mi - stojí to za to. Získal jsem neuvěřitelně oddaného přítele, který mi dává mnohem víc než kdy já dokážu dát jemu. Ukazuje mi jak se radovat z maličkostí, jak užívat života a život bez Sáry si dnes již nedokážu zřetelně představit, i když čas od času je to lump, jako každý jiný, ať už psí nebo člověčí kamarád a tak to má být. Tento příběh je příběhem psa, který i přes svůj vrozený handicap, dokáže žít plnohodnotný psí život - život, jak doufám plný radosti, her, zábavy a lásky.
Sára je hluchá. Je hluchá od narození a není výjimkou, že mě lidi na procházkách nebo na cvičáku pokládají "kontrolní" otázku: "Ona je opravdu hluchá?" Nebo: "Jako je hluchá úplně, nebo jen špatně slyší?" Moje odpověď je pak: " Ano, opravdu je úplně hluchá.." Současně mě zalije pocit pýchy, jak úžasnou psí kamarádku mám. Je to pocit, který tisíckrát převáží pocit z toho, že budu kamarádům předvádět sice drahého, ale nevychovaného psa. Je to pocit, který se těžko popisuje, a který bych přál zažít každému, kdo jen malinko projeví zájem a jehož lidskost převáží nad pohodlím a materiální stránkou.
Nebýval jsem pejskař a o výcviku psů jsem neměl ani zdání a dodnes mam veliké mezery, co se
výchovy psa týče. Nejsem žádný kynolog - odborník, jsem jen obyčejný člověk, který si vzal štěňátko z útulku, protože jsem odmalička se psem a kočkou vyrůstal a prostě život bez psa by mi připadal trošku neúplný. Sára byl případ odloženého nechtěného dvouměsíčního pejska, který čekal svého osudu přivázaný v Kladně u popelnic, odkud se dostal do útulku Bouchalka. To, že je Sára hluchá, jsme s manželkou zjistili zhruba týden po té, co jsme Sáru přivezli domů. Podezření v nás vyvolala situace, kdy Sárina spala na gauči (kde jinde, že?) a Linda upustila cosi v její těsné blízkosti. Očekávaná reakce psa se však nekonala… Následně jsme zkoušeli tleskat, volat z různých úhlů a stále nic. Následovalo audiometrické vyšetření, které naše obavy potvrdilo. Diagnóza - oboustranná úplná hluchota. Polkl jsem, podíval se do tázavých očí veterináře a ten dotaz jsem cítil, aniž by byl vysloven. Poděkoval jsem, Sáru naložil do auta a pomalu jsem se vracel domů. Následující dny byly pro nás, jako pro normální smrtelníky těžké. Neměli jsme představu, jak se k takovému pejskovi chovat, do jaké míry je hluchota závažná, jaký bude jeho případný další život? Otázek, kterých jsme si položili, bylo spoustu - ano, na zvážení bylo i štěňátko nechat utratit, ale neudělali jsme to. Namísto toho jsem si sedl k počítači a zkoušel najít informace o výchově, životě a starostech hluchých psů, poštu rozesílal, kam se jen dalo, abych se dopídil alespoň nějakých informací. Z toho, co se mi vrátilo zpět, jsem postupně nabýval dojmu, že hluchota je možná jedno z nejzávažnějších postižení, které psa může potkat. Takto postižený pes nemá šanci na normální život, bude lekavý, stresovaný, nevychovatelný, jeho život se omezí na život na vodítku, nebo na uzavřené zahradě - bude mít ze života peklo a spolu s ním i my a dříve nebo později ho stejně srazí auto, nebo ve stresu uteče. Tak s takovou vizí jsem se propracoval až na internetový chat, kde jsem potkal, dnes již kamarády, kteří mě nakontaktovali na výcvikáře kynologického spolku v Hostivaři. Zavolal jsem a s Pavlem dohodl první schůzku. A zde začíná příběh hluchého psa, který překročil svůj stín.
První schůzka v psí škole se konala asi ve dvou a půl měsících Sárinčina života, kde se Pavel na Sáru podíval a dal první rady, jak z pejska vychovat "závisláka". Na základě jeho rad jsme Sáru všude brali s sebou a zaměstnání nebylo výjimkou. Zde nejednou ozdobila koberec efektně vytvořenou loužičkou, jelikož tak rychlé nohy, abych ji stihl po probuzení vynést ven, jsem neměl. S Pavlem jsme se domluvili zpočátku na individuálním výcviku, kdy se věnoval pouze Sáře, předváděl mi, jak ji chválit, trestat, jak učit a trénovat přivolání a povel "sedni", "lehni". Doma jsme se pak snažili rady aplikovat v praxi a po chvilkách trénovali. Pamlsek byl nezbytnou součástí a místo hlasového povelu jsme používali posunek rukou. Ráno a odpoledne je pak čas, kdy se chodí na procházky. Ze začátku byla Sára rozverné veselé štěňátko, které cupitalo v trávě, honilo hmyz a vůbec se chovalo tak, jak se správné štěňátko chovat má. Lumpačilo, poznávalo a užívalo života. Na procházkách jsem Sárinku volně pouštěl a trénovali jsme přivolání. Důležitý byl častý vizuální kontakt, který se pravděpodobně naučit nedá, nicméně byl tak nějak přirozený, možná jsme ho zdůrazňovali tím, že v momentě, kdy se Sára otočila, jsme dělali hlouposti, klekali si, lehali si na zem, a když se zájmem přiběhla, byla pochválena a odměněna pamlskem. Jak čas plynul, naše obavy se pomalu rozplývaly a my získávali jistotu, že "to" půjde. Po měsíci už Sára začala vnímat a rozumět posuňkové řeči a zvládá povel "sedni" na pamlsek. Na chodníku chodila na vodítku a na poli, nebo v místech, kde nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, jsme ji volně pouštěli, což dodnes využívá jako možnost vykoupat se v potoce, prohnat sem tam nějakého zajíce nebo koroptev. Po dvou měsících od první návštěvy cvičáku už Sára uměla "sedni", "lehni" a překvapivě i povel "ke mně".. Za pamlskem se hnala na ne zcela úplně jistých nožičkách nejen přes celou místnost, ale už i zahradu. Ohlasy od výcvikáře jsou pozitivní, což je více než skvělé. Povely na místě nebyly problémem. Sára se prostě koukala a vnímala. Hlavní úskalí bylo přivolání, které v jejím případě muselo být 110%. Důležité bylo, aby opravdu vnímala a často se otáčela tak, abychom měli čas ji kdykoliv přivolat. Na procházkách, když ignorovala přivolání, jsme se schovávali za stromy, auta, kontejnery, aby se naučila pánečky si hlídat. Nakonec, udivené pohledy okolojdoucích, když se člověk krčí za kontejnerem, jsou taky celkem zábava.
Ve čtyřech měsících uměla Sára posuňky signalizující základní povely, včetně přivolání a na cvičáku nastal čas, abychom se zapojili do běžného výcviku podobně starých kamarádů. Do této doby jsme cvičili individuálně bez přítomnosti jiných rušivých elementů. Každý jednotlivý povel je doprovázen jiným posuňkem rukou, nebo prstem. Koneckonců takto se cvičí i zdravá štěňátka a postupem času je posunek odbouráván a zůstává pouze hlasový povel. Zmiňuji to proto, že výcvik tohoto hluchého psa se nijak moc výrazně nelišil od standardního postupu. Ano, byl individuální a Sáře jsem se opravdu denně věnoval, co se výcviku týče, několik desítek minut. Nicméně, zbývala spousta volného času na hry, dovádění a lumpačení, jak Sáře, tak i mně. Samozřejmě nenabývejte dojmu, že každý povel byl 100% a přesný jako kolečko ze Švýcarských hodinek:-). Povely v jejím provedení nebyly přesné, jelikož měla tendenci sedat si a lehat tak, aby na mě dobře viděla, to znamená křivě. V tomto období jsme začali cvičit tedy i s ostatními psíky. Zpočátku byla Sára jak utržená ze řetězu, nicméně cvičila naprosto srovnatelně, jako stejně staří nebo starší kamarádi a nedá se napsat, že by zaostávala. V některých případech dokonce naopak. Ostatní štěňátka a psy zbožňovala a za hru s nimi by položila život, čili odvolání od hry bylo problém až do prvního hárání někdy v desátém měsíci. Zde nastává první problém hluchého psa - tedy problém má jeho pán. V momentě, kdy nejste dostatečně předvídaví, nebo rychlí a pes se vám rozeběhne, ať už honit zajíce, nebo si proste očmuchat jiného psa, logicky jej neodvoláte. Prostě počkáte, až se podívá a teprve poté následuje povel. Přiznám se, že do zmiňovaného desátého měsíce Sárina prostě čas od času zdrhla. Následuje omluva dotčeným lidem a pokud psa neodvoláte, trest. Jestliže se povede pejska odvolat, následuje veliká pochvala. Vzpomínám na momenty, kdy jsem prosil lidi, aby mi tu bestii chytili a já ji mohl včas potrestat. Nebo na chvíle, kdy jsem byl bílý vzteky a nemohl ji potrestat, protože nakonec přiběhla sama. Kolikrát jsem si říkal, že by vůbec nebylo od věci, aby dostala od nějakého psíka za vyučenou, aby si to pamatovala. Opět nic divného ani u slyšících psů, jen s tím rozdílem, že slyšícího psa "uřvete".
Důležité je, aby byl na vás pes opravdu navázaný a při závodech s případným zajícem věděl, kde je míra. Sára dodnes při volném pobíhání zajíce prohání, nicméně uteče tak na sto metrů a sama se vrátí se skleslým výrazem, protože ví, že to pán moc v lásce nemá. Toto je moje pochybení a honění zajíců se dá odbourat například za pomoci stopovací šňůry - moje nedbalost. Stejně tak, každý, ať už hluchý, nebo zdravý psík brzy pochopí, že když je na volno (simulace volna na stopovací šňůře u Sáry nefungovala - věděla moc dobře, jak se věci mají), je velká náhoda, když ho pán potrestá. Chce to trpělivost. Na cvičáku postupně přidáváme povely "k noze", "vpřed" - to když se chystáme na kladinu, áčko nebo prolézt tunelem. Přidáváme i povel "zůstaň" při odložení a štěkání na povel.
Během výcviku až do jejího prvního roku se již základní ovladatelnost neučila, ale pouze zdokonovala tak, aby byla připravena na první zkoušky. Mimo cvičák v té době již Sára chodila jak na vodítku u nohy, tak i bez vodítka a na poli zcela na volno, bez jakýchkoliv problémů, povel "místo" v domácím prostředí je samozřejmostí. Přivolání platí dodnes vždy na první pokus. Na první dovolené v jejích 7 měsících už vůbec nepůsobila jako handicapovaný pes, naopak působila jako každé jiné odrůstající štěně, aniž by nezasvěcený člověk poznal, že se jedná o hluchého psa.
Každý pes na cvičáku brzy pochopí, že i když má volno, tak během chvíle následuje přivolání a tudíž "volno" se stává novým povelem. Toto se samozřejmě stalo i nám, takže když dostala posuňkem povel volno, odmítala odejít. Přidali jsme proto nový cvik - revír. Z mého pohledu je to trošku podvod na rozhodčí při zkouškách, jelikož ona volno na cvičáku nemá, ale na druhou stranu si strašně ráda oběhne cokoliv je v dosahu, takže zde je potom i nutná troška míry načasování kdy, a ve kterém momentě dát povel ke mně tak, aby rozhodčí měl pocit, že byl pes přivolán:-). V reálu to pak vypadá tak, že pes dostane povel "revír" přičemž hlasem říká "volnóó" - psík běží na maketu, psovod dostane povel psa přivolat… Vyčká pár dalších vteřin, než se pes dostatečně přiblíží k maketě a vydá mocný hlasový povel, jen pro formu, "ke mně". Pes dokončí oběhnutí makety a nadšeně se řítí k psovodovi s přesednutím. Většinou to bývá za 10 bodů:-)). Učení základní ovladatelnosti Sáry, tak jak je nezbytně nutná míra k tomu, aby pes byl bezproblémovým z hlediska ovladatelnosti v běžném životě, jsem dokončil 8 měsíců po jejím příchodu do naší rodiny.
Výcvik nás bavil a proto jsme pokračovali s novými kamarády a každá hodina je dodnes potěšením, jak pro pána, tak pro Sáru, na které je vidět radost, když může cvičit. Lehce po prvním roce jejího života jsme se s očekáváním přihlásili na první zkoušky ZZO a následně na ZOP. Výsledky zkoušek při počtu bodů 55 a 97 nejsou scénářem handicapovaného nezvladatelného psa.
Nevím, zda bych to na tomto místě měl zmiňovat, nicméně oba rozhodčí se nezávisle na sobě shodli na tom, že by nepoznali, že se jedná o neslyšícího psa. V tomto okamžiku jsem si prvně uvědomil, že nevlastním hluchého psa, ale mám naprosto normálního psa, takového jako má pan Novák od vedle, nebo pan Vomáčka, který ty zkoušky neudělal. Přihlásili jsme se i na zkoušky ZPU1, které jsme, pravda, neudělali. Zanedbal jsem se Sárou jak stopování, tak hlídání předmětu. Byla to čistě moje vina, jelikož jsem se Sárou začal hlídání trénovat asi měsíc před zkouškami a jak se ukázalo, Sára je povahou všechno, jen ne hlídač předmětů. Rozhodčí vyžadovala při hlídání akci psa, nikoliv jen štěkání (u Sáry ještě ke všemu hravé ňafání), takže tento cvik byl za minimální počet bodů. Druhou část zkoušek jsme pouze odchodili záměrně tak, aby Sára neprošla. Oba víme, že má na víc, než jen na to prolézt s odřenýma ušima. Na ZPU1 se chystáme letos. Ano někdo by si mohl říct, že těch zkoušek moc není a bude mít pravdu, je to bohužel dáno i povahou Sáry, která prostě nechápe obrany. Nechápe, proč by měla do něčeho kousat, na někoho bezdůvodně štěkat a ještě ho, nedej bože, honit. Stopy jsou tudíž naší další výzvou. Neskromně řečeno, Sára by byla schopna složit i první záchranářské zkoušky ZZZ. Dala by se naučit, aby štěkala a třeba i špatně kousala, ale ruku na srdce - nemělo by být cvičení jen užitečná zábava? Závěrem loňského roku jsme zkoušeli i dovednosti spojené s disciplínou Agility. Zde musím konstatovat, že Sára neumí chodit a tvrdohlavě to odmítala, po pravé straně těla, což je někdy nutností. Nicméně, škálu překážek od áčka přes skok daleký až po slalom zvládla a dle slov trenérky, kdyby nebyl páneček lenoch, mohlo by to být lepší.
O výcviku a vavřínech jsem, myslím, napsal už dost. Pro toho, koho by zajímalo každodenní soužití, budou určeny následující řádky. Sára se doma chová naprosto normálně. Není lekavá a o stresu se jí možná zdá, když spí vedle naší tříleté dcery, se kterou je ohromná kamarádka a pokud má tendence něco hlídat, tak je to právě ona. Dcera si může dovolit naprosto cokoliv bez sebemenších obav o její zdraví. S kočkou si hraje jako každý normální pes, který je na kočky zvyklý. Pokud je potřeba hlídání přes víkend, nebo během letecké dovolené, stará se příbuzenstvo bez jakýchkoliv problémů - stačí vzít do ruky tenisák a Sárinčin svět se dramaticky
zúží, a i kdyby před ní poskakovalo třicet růžových zajíců, nehne se na krok. Pro ty, které by nebavilo po dokončení základní poslušnosti ve výcviku pokračovat, existuje mnoho dalších možností, jak se psem pracovat nebo si prostě jen užívat. V Sárinčiném případě je to láska k vodě a aport ve vodě nadšeně vítá, až mám někdy pocit, že by se raději utopila vyčerpáním, než by klacek nebo balonek ve vodě nechala. Další variantou je možnost účastí na různých výstavách kříženců - tzv. voříškiády. Několik jsme jich absolvovali bez toho, aniž by kdokoliv poznal, že se jedná o hluchého psa a na každé jsme minimálně získali vítěze kruhu, jednou i vítěze naší kategorie. Svědčí to o naplnění tragických scénářů, které jsem nastínil v úvodu? Její postižení s sebou nese i řadu výhod, jednou z nich je celkem zábavná hra na schovávanou v domácím prostředí, kdy stačí odejít z baráku a vrátit se, když pes spí. Rámus po příchodu můžete dělat dle libosti, (takže ani po návratu z restauračního zařízení nemusíte mít obavy, že psa vystresujete), nemusíte se ani přibližovat na kontaktní vzdálenost a máte tak tři minuty na to se někam dobře ukrýt. Pak už se jen bavíte tím, kdy se pes probudí a jak přesně kopíruje vaši trasu po příchodu až na vaši pozici. Zatím jsem ještě nevyhrál:-) Dalšími výhodami jsou například ignorace střelby při odložení, otázku bujarých Silvestrů taky neřešíme, jekot tříleté dcery lítajíc s dětským smetákem po obýváku ji z klidu rozhodně nevyvede, nic si nedělá z toho, když na ní zařvu a samozřejmě, když na ní cizí lidé pohvizdují v hospodě či restauraci, ani se nehne… Když pak slyším, jak říkají: "Ten pes je snad hluchej.." - jen se usmívám…
Pokud by mě někdo požádal, abych to shrnul, tak bych asi napsal, že mám psa, který cvičí na posuňky, na procházkách si nás hlídá a neutíká, je přítelem takovým, jakým má správný pes být. Jsem rád, že máme Sáru a to jaká je, není moje zásluha, není to ani zásluha Sáry, která umí rozdávat radost a lásku plnými tlapkami. Je to zásluha všech lidí, kteří se nám věnovali, kteří nad námi nemávli lhostejně rukou a neřekli: "Ten pes je ztracenej." Těm všem patří moje neskonalé díky, diky za to, že nám umožnili pochopit a uvědomit si, že možné je opravdu všechno.
Ano, mám hluchého psa a troufnu si tvrdit, že mám psa, který žije hodnotnější život, než polovina zdravých psů - a jakého psa máte vy?
Habba
Zdroj-www.psiadusa.sk

Letáčik-Aukcia

13. června 2008 v 13:32 | Bella&Lusinka |  Psia Duša
Našla som ešte jeden nový letáčik na stránke psej duše Stačí ak ho vytlačíte a buď to budete rozdávať alebo ak sa vám nechce iba to vystavte v triede na nástenku. Uvidíte, že tým aspoň trošku pomôžete x)
letáčik aukcia-formát jpg


ORGANIZÁCIE

13. června 2008 v 13:22 | Bella&Lusinka |  ×Rôzne organizácie, občianske združenia a skupiny, ktoré pomáhajú zvieratkám×

Organizácia pre ochranu zvierat a všetkého života na Zemi...
Občianske združenie venované opusteným a nechceným zvieratkám...
Ostatné organizácie na pomoc zvieratkám...

Maličký Husky

7. června 2008 v 16:58 | Bella&Lusinka |  Šťastné zvieratká-obrázky
Strašne rozkošní♥
Obrázek “http://tn3-1.deviantart.com/fs9/300W/f/2006/343/6/d/little_husky_by_Majchy.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Obrázek “http://tn3-2.deviantart.com/fs12/300W/i/2006/284/b/e/Siberian_Husky_by_UnUnPentium115.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
viac v celom článku↓

Desivá Realita

7. června 2008 v 16:48 | Bella&Lusinka |  Kožušinové zvieratá
Photo by *thrumyeye
Povím vám pohádku o jednom zvířátku...
Byla to liška...polární liška...krásná bílá polární liška...nikdy neviděla své rodiče...jediné co viděla, byla mříž...mříž a ostatní lišky...dvě...byly s ní v kleci...v tom stísněným prostoru...metr krát metr krát metr...se tam tísnily tři...a žádná z nich nikdy neviděly své rodiče...jediné co zažila byla ta mříž...A také bolest...to především...lidé ji bili...jediné co mohla jíst byla kaše s přídavnýma látkama pro růst srsti...a hnusnou vodu...a ten stísněný prostor..a také myslím že se tomu říká extrémní podmínky...strašná zima kdy ji mříž studí do tlapek...zima proto aby zase a jen byla kvalitní srst! O nic víc nešlo...JEN O SRST! Pitomou srst...někde slyšela že tomu kde je se říká kožešinová farma...ano byla na kožešinové farmě... Místo kde každý den obchází SMRT! Tam a zpátky a vybírá si kdo bude další...kdo už nebude v tom stísněným prostoru metr krát metr krát metr...ale bylo to vlastně vysvobození...od bolesti a utrpení zpusobené lidskou nenasytností a pýchou...lidskou chladnou duší...necitelnou! A jednou se zastavila právě u naší klece... Lidé přišli a brutálně mne vytáhli z klece...a ještě ty co se mnou byly a odnesly nás pryč...někam do neznáma... A tam nás zabili...slyšel jsem že zabíjejí lámáním vazu, škrcením, jedem v potravě, elektrickým proudem, nebo plyny... A mě zabili tím zlomením vazu..Jediné o co jim jde je NEPOŠKODIT KOŽEŠINU! Některé neodborně provedené metody usmrcování zvířata jen omráčí, takže zvířata jsou potom stahována zaživa. Ano stahovány zaživa...ale já jsem měla štěstí...

No a pak už je konec jen hrobový ticho...a tady to končí...u smrti...
  • Pro zvířata znamená ještě věští utrpení být na té farmě, než chycení do pasti.
  • Čím větší mráz, tím lepší kožešina!
  • Aby chovatelé nemuseli zvířatům čistit jídelní misky, tak raději kaši rozmazávají po mřížích klecí. V zimních měsících zvířatům jazýčky při slízávání potravy ke mřížím přimrzají, což jim způsobuje zbytečná zranění.
  • Slabší jedinci jsou buď ušlapáni, ohryzáni nebo ukousáni svými spoluvězni.
Zdroj: www.svobodazviratklub.blog.cz

Zabíjanie pre kožuch

7. června 2008 v 16:44 | Bella&Lusinka |  Kožušinové zvieratá
Kožich je luxus za cenu smrti! Kožich znamená pro určitou část veřejnosti synonymum pro vytoužený přepych a symbol společenské prestiže. Málokdo si však uvědomuje, že v dnešní době a zejména v našem podnebném pásmu je to především symbol krutosti a lhostejnosti lidí. Rok co rok jsou milióny zvířat, která svůj kožíšek k životu bezpodmínečně potřebují, usmrcovány člověkem jen kvůli zbytečnému módnímu doplňku. Způsobů, jak získat kožešinu, existuje několik. Všechny mají stejného jmenovatele: týrání a smrt původních majitelů kožichu.

autor-www.svobodazviratklub.blog.cz

Lov kožušinových zvierat

7. června 2008 v 16:42 | Bella&Lusinka |  Kožušinové zvieratá
Photo by *thrumyeye

Lov je nejstarší metodou získávání kožešin. Vynálezem čelisťových pastí se stal jednou z nejkrutějších. Pasti jsou kladeny ve volné přírodě na odlehlých místech na zvířecích stezkách. Většina pastí je konstruována tak, že se po došlápnutí zvířete na terčík v pasti čelisti prudce sklapnou a oběť sevřou. Mnohé typy pastí mají mají čelisti opatřeny ozubením, které zvířatům znemožňuje vyproštění se z pasti. Chyceným zvířatům tak kromě bolestivého sevření způsobují hluboká zranění.Drobní hlodavci, malé šelmy, nebo ptáci bývají často chyceni za krk, nebo uprostřed těla, což pro ně znamená při síle pružiny nepředstavitelné utrpení. Insinkt velí chyceným zvířatům bojovat a snažit se uniknout, což zejména u matek vede k odkousávání si sevřených končetin. Zvířata, kterým se z pasti podaří uniknout však brzy umírají na infekci nebo vykrvácení. Většina obětí se však stává kořistí lovců, kteří je surově dobíjejí, nebo na nich lovec stojí, dokud je neudusí. V pastech zůstávají hladovějící a trpící bolestí a mrazem i několik dní. Drobná zvířata jsou napadána šelmami bez možnosti útěku. Pasti na vodní zvířata, jako jsou bobři a norci jsou kladeny tak, aby se zvíře utopilo. Veverky, lasičky a kuny jsou chytány do pastí na stromech, kde pak visí desítky hodin jako snadná kořist pro dravé ptáky. Pasti si své oběti nevybírají, proto až 2/3 ulovených tvorů jsou ptáci, kočky, psi, laně, ježci a jiná zvířata, která však představují pro lovce pouhý odpad. Přestože je používání čelisťových pastí v řadě zemí (včetně ČR) zakázáno, ročně v nich najde smrt přes padesát miliónů zvířat. Nahrážkou čelisťových pastí mají být oka, léčky a železa, která se však čelisťovým pastem v krutostech vyrovnají.

Chov - kožešinové farmy

Existuje milná domněnka, že pěstování zvířat na kožešinových farmách je humánnější způsob získávání kožešin, než je lov. Slovo "farma" vzbuzuje představu svobodného a otevřeného prostoru. Ve skutečnosti je to způsob pouze snadnější pro člověka, ekonomičtější, ovšem pro zvířata znamená ještě věští utrpení, než chycení do pasti. Bolesti a strádání několika hodin či dnů zvířat lovených, jsou při chovu zvířat nahrazeny celoživotním strádáním a smrtí mnohdy stejně, nebo i více drastickou. Zvířata jako nutrie, bobři, norci, lišky nebo lasičky jsou druhy, jejichž teritoriální působnost je i několik kilometrů čtverečních. V klecích 40x40x40 cm je jim jakýkoliv pohyb znemožněn a ani náhražky v podobě výběhů nemohou uspokojit jejich přirozené potřeby - běhat, hrabat, plavat či šplhat. Pro druhy, které nejsou domestikované, je život od narození do smrti v kleci každodenním stresem a utrpením! Chovatelé, jejichž jediným kritériem je kvalita kožešiny a výsledný zisk tak nejenže omezují přirozenost zvířat, ale navíc je záměrně vystavují extrémním podmínkám, aby se produkce "zefektivnila". Čím větší mráz, tím lepší kožešina. Proto jsou zvířata ponechávána ve vlhkých a chladných místnostech, v horších případech vystavována přímému mrazu bez možnosti úkrytu, výstavby pelíšku či hnízda. Nejvíce trpí nutrie, které mají tlapky potaženy tenkou blankou. Musí neustále přešlapovat, protože jim tlapky přimrzují k podlaze klecí. Podlahy klecí jsou z ocelových jemných mříží či pletiva, které se jim zařezává do tlapek a při usilovné snaze se podhrabat si lámou o drátěná oka drápky. Po celý krátký život jsou zvířata krmena jednotvárnou stravou, kaší, která je bohatá na živiny podporující růst kožešiny. Aby chovatelé nemuseli zvířatům čistit jídelní misky, tak raději kaši rozmazávají po mřížích klecí. V zimních měsících zvířatům jazýčky při slízávání potravy ke mřížím přimrzají, což jim způsobuje zbytečná zranění. Svou přirozenou touhu běhat se zvířata snaží naplnit běháním po kleci dokola a to je silně deprimuje. Jinak samotářská zvířata se chovají v klecích i po šesti, což vyvolává v takto extrémních podmínkách útočnost a kanibalismus. Slabší jedinci jsou buď ušlapáni, ohryzáni nebo ukousáni svými spoluvězni.

Usmrcování kožešinových zvířat

Když nadejde čas a kožich zvířete je "zralý" a vhodný pro zpracování na "kvalitní lidský kožich" dochází k usmrcování chovaných zvířat. Metody zabíjení jsou stejně drastické, jako samotný chov. Při usmrcování platí jediné pravidlo: nepoškodit kožešinu. Zabíjí se lámáním vazu, škrcením, jedem v potravě či injekční stříkačce, elektrickým proudem - zvířeti je vsunuta jedna elektroda do tlamičky a druhá do konečníku, nebo výfukovými a dalšími jedovatými plyny. Jsou to kožešinové popravy, nazývané "kožešinové žně", kdy jsou po tisících masakrovány celé chovy. Některé neodborně...

Zdroj: www.svobodazviratklub.blog.cz

Zabíjanie kožušinových zvierat

7. června 2008 v 16:35 | Bella&Lusinka |  Fakty
Kožich je luxus za cenu smrti!
Kožichy nosí překrásná zvířata a šerední bezcitní lidé!
Nejvíce celosvětově rozšířená metoda zabíjení norků je udušení: CO nebo CO2 . Lišky jsou nejčastěji zabíjeny elektrickým proudem. Elektrody napojené na baterii jsou zaraženy do tlamy a vsunuty do konečníku zvířete! Nedávné vyšetření odhalilo, že v Rusku jsou zabíjeni mroži, tuleni a šedé velryby na krmení pro kožešinové velkofarmy. Vyšetřovatelé nalezli tyto farmy obklopené kostrami nespočetných mořských savců, sklady plné hnijícího masa z velryb, mrožů a tuleňů. V roce 1994 navštívili vyšetřovatelé WSPA velkofarmu v Rusku, která měla kapacitu 20.000 lišek a 120.000 norků. Zvířata byla krmena kusy tuleních mláďat a v lednici jich bylo 2 500. V roce 1994 bylo na celém světě pro svůj kožich zabito 22.615.000 norků a 3.159.000 lišek.

Zdroj: www.svobodazviratklub.blog.cz

Řezník stáhl z kůže sousedova psa

4. června 2008 v 7:36 | Bella&Lusinka |  Týranie psov
Ľudia sú proste bezcitný.. on ho nehal vykrvácať! Ten psík musel určite hrozne trpeť.. ja nechápem takýchto ľudí.. ten psík mal ešte žiť :( mal tu byť..
Pes, kterého utýral řezník a stáhl z kůže
foto: TV Nova
V Lukově na Zlínsku zabil tamní řezník psa, který patřil jeho sousedovi. Ten svého voříška našel u řezníka doma staženého z kůže. Po vsi se povídá, že mlel psí maso do klobás.
Manželka řezníka přiznala, že hrůzný čin udělal, proč, to ale nevysvětlila. Podle jejích slov to rozhodně nebylo schválně. Sám řezník se k činu přiznal policii.Řezník, který už je v důchodu a dělá doma zabíjačky, psa nejprve ubil tyčí, potom ho nechal vykrvácet a stáhnul ho z kůže. Po vesnici už několik let kolují zvěsti, že řezník krade lidem psy a maso dává do klobásek. Majitel se zhroutil.Majitel psa se psychicky zhroutil, nebyl schopný ani vypovídat na policii. "Byl to pes, kterého tady všichni znali, a takový člověk mi ho prostě utýrá," řekl naší televizi se slzou na krajíčku. Případ je o to horší, že se majitel psa s řezníkem dobře znali a dokonce se i navštěvovali. Řezník, když nás uviděl, tak ujel ve svém autě.
Zdroj→www.nova.cz

Americký vojaci si krátia čas

3. června 2008 v 22:31 | Bella&Lusinka |  Týranie psov
Vojak hodil šťeňa do rokliny...
05.03.2008 22:02
Na internete sa objavilo šokujúce video, na ktorom si dvaja americkí vojaci krátia čas v Iraku viac ako nechutným spôsobom. V púšti sa hrajú s malým šteňaťom, maznajú sa s ním, zrazu sa vojak otočí a zhodí psíka do rokliny. Obaja vojaci sú v Iraku nasadení už niekoľko mesiacov. Sú členmi námornej jednotky pôsobiacej na Havaji, kde bude vedené vyšetrovanie tohto odporného činu.
To video bolo na youtube ale pre istotu ho stiahli.. asi kazilo povesť americkým vojakom..ale dá sa pozrieť tu. Je to od nich hnusné...
Zdroj→www.bleskovky.sk

Letáčiky

3. června 2008 v 22:21 | Bella&Lusinka |  Psia Duša
Na stránke psej duši som ešte našla letáčiky,ktoré keď uverejníte na nástenke vo vašej triede alebo v škole alebo hocikde inde možno tým pomôžete k osvojeniu nejakého psíka :) A podporíte tak aj navštevovanosť stránok psej duši.
Letáčikyformát doc
Letákformát doc
Nové letáčiky
farebný letákformát doc
čiernobiely letákformát doc

Pitbuly rotrhali šteniatko

1. června 2008 v 21:05 | Bella&Lusinka |  Týranie psov
Foto: TV JOJ
Televízii JOJ sa podarilo získať zábery z mobilného telefónu, na ktorých traja mladíci z Novej Ľubovne nechali pitbulmi roztrhať malého vlčiaka. Chlapci sa po celý čas zabávali a potom mŕtveho psíka jednoducho zakopali. Malá, len niekoľkomesačná sučka vlčiaka nemohla ani tušiť, že prichádzajú jej posledné chvíle života. Trojica mladíkov ju nechala brutálne utýrať.
Video si môžete pozrieť tu Neviem či sa im už stanovil trest ale je tam napísané, že trest môže byť až 1 rok väzenia čo podľa mňa vôbec nieje až... takýto ľudia si zaslúžia aj 10 rokov.. :(

Zaujímalo by nás

1. června 2008 v 20:37 | Bella&Lusinka |  Naše pripomienky
Čo si myslíte o testovaní na zvieratách?
Čo si myslíte o zabíjaní zvierat kvôli kožušine?
Podpisujete petície alebo pomáhate iným spôsobom?
Myslíte si,že je lepšie vziať si psíka z útulku alebo z nejakej chovnej stanice poprípade od nejakej rodiny,ktorá chová psov?

Mackovia

1. června 2008 v 13:11 | Bella&Lusinka |  Šťastné zvieratká-obrázky
No tak zase niečo veselšie :)
viac v celom článku↓

Natividad

1. června 2008 v 12:35 | Bella&Lusinka |  Týranie psov
Našla som ďaľší obrázok Natividada ... ten príbeh ma dosť zasiahol.. a chápete? Tí ľudia tam okolo neho chodili a pozerali sa na ňho ako na nejaké umelecké dielo alebo čo..
dokonca títo ľudia si ho ani nevšímali..

Petícia proti lovu tuleňov

1. června 2008 v 12:21 | Bella&Lusinka |  Petície
PROSÍM... dajte si to na blog! aby moji kamaráti nemali taký istý osud ako ja...
Najprv som krásne,mladé tulenie mláďa...
↓↓↓C.č.↓↓↓

Aj zvieratká chcú byť slobodné...

1. června 2008 v 11:31 | Bella&Lusinka |  Fakty
TÝRANIE V PRIAMOM PRENOSE
PSY
Pri jednej reštaurácii sledoval vyšetrovateľ, ako jedného psa vyťahujú z vreca a druhý zostal vo vnútri. Pes vytiahnutý von začal kývať chvostom, prestal, keď ho mäsiar pevne zviazal drôtom, aby sa nemohol hýbať. Pes sa v zúfalstve pokúsil uniknúť a mäsiar ho bodol nožom do slabín. Pes vyl bolesťou a tenký drôt sa mu smrteľne zarezával do krku. Ako zviera v agónii bojuje, slučka sa uťahuje a pomaly ho zadusí. Toto je veľmi častý spôsob usmrcovania. Po niekoľkých minútach začal mäsiar sťahovať psa z kože, videodokument ukazuje, že pes ešte mrkal očami. Videozáznam je možné vidieť na www.hsus.org.

MAČKY
Usmrcovanie mačiek je rovnako drastické. Niekedy sa používa metóda, pri ktorej sa mačke hadicou nalieva do krku voda, až kým nepraskne žalúdok. Je iróniou, že dlhosrsté mačky sa v Číne chovajú ako obľúbení domáci mazlíčkovia, zatiaľ čo na dvore tí istí ľudia za nepredstaviteľných podmienok chovajú klasické mačky na kožu a mäso. Centrom produkcie mačacích kožušín je mesto Jinan na severe Číny. Odhaduje sa, že v provincii sa od októbra do februára zabije viac ako pol milióna mačiek. V blízkej továrni spracujúcej kožušiny pre Európu bolo na sklade takmer 100.000 mačacích kožušín.

Pre výrobu jedného kožucha je potrebné zabiť asi:
* 65 norkov
* 130 činčíl
* 100 veveričiek
* 60 králikov
* 15 rysov
* 14 vydier
* 10 líšok
* 10 jazvecov
* 12 bobrov
* 4 leopardy
* 10 kórejských psov
Zdroj: www.totka.blog.cz

Testovanie na beagloch...

1. června 2008 v 11:16 | Bella&Lusinka |  Týranie psov
UPOZORNENIE! Tento článok je reálny opis testovania na zvieratách a nič nie je vymyslené. Odporúčam čítať len ľuďom, ktorí si nechcú zatvárať oči pred skutočnosťou a majú na to dosť odvahy.
Testovanie viagry

Pfizer, výrobca tabletiek proti impotencii, je zodpovedný za strašnú bolesť, ktorá bola spôsobená psom (beaglom) pri ukrutných a šialených pokusoch.
V anglických laboratóriách firmy Pfizer- výrobca viagry- museli samčekovia beaglov, v skupinách po deviatich znášať kruté a hanebné experimenty. Tieto experimenty boli robené vo Veľkej Británii, kde sa nachádza jedna z pobočiek firmy Pfizer. Testy sa robili na sildenafil, čo je základná zložka Viagry. Otrasné pokusy boli opísané novinármi v správach. Podobné experimenty sú nie len odporné, ale čisto z vedeckého hľadiska smiešne.
Priebeh testovania
Potom čo boli psy zamknutí v klietkach, kde opustení hladovali, boli pevne priviazaní k operačnému stolu. Traja laboranti a jeden asistent zbavili psie penisy kože. Doslova podľa správy: "koža bola starostlivo stiahnutá!". Dráždivé teliesko (erekčný orgán penisu so svalovými vláknami, kde sa môže hromadiť krv) bolo obnažené a do neho bola zavedená ihla jednej elektródy. Potom sa zmeral krvný tlak a do pohlavného orgánu bol sondou zavedený sildenafil. Po štvrť hodine pripevnili laboranti elektródy k panvovému nervu, čím dráždili dráždivé teliesko elektrickými ranami 10-15V. Elektrošoky trvali jednu minútu. Celé telo psa sa roztriaslo. Zatiaľ čo implantovaná elektróda v dráždivom teliesku posilňovala sval, merala sa sila a tlak erekcie, ktorú pes dosiahol vďaka elektrickému napätiu. Tento stav trval dve hodiny a hneď nato bol zúbožený pes usmrtený.
Šialenou krutosťou týchto experimentov sa nedá dokázať nič, okrem faktu, že mučením elektrickými ranami môže polomŕtvy pes dosiahnuť umelú a nechcenú erekciu!
Zdroj: differentlife.cz

Veľká Pardubická

1. června 2008 v 11:06 | Bella&Lusinka |  Dostihy&Preteky
Načo sú takéto preteky dobré?! Načo?... aby si ľudia zarobili alebo čo? A diváci sa na tom ešte smejú a tlieskajú a je im jedno,že kôň, ktorý spadne môže zomrieť... dobre oni sú na to vytrénovaný ale očividne takéto skoky sú už pre nich veľa.. veď je skoro nemožné aby kôň po 2km cvalu dokázal preskočiť prekážku zvanú taxis-1,5m vysoký plot, za ktorým nasleduje 5m dlhá a 1m hlboká priepasť... ten kôň netuší čo ho čaká za plotom...

Dva svety

1. června 2008 v 10:56 | Bella&Lusinka |  Zamysli sa
Tá druhá časť je úplne nádherná... takto by sa malo zaobchádzať s koňmi! Oni sú tam taký šťastní :") a tá pesnička z pána prsťeňov je tiež nádherná... ale tá prvá časť... :(

Lov tuleňov

1. června 2008 v 10:47 | Bella&Lusinka |  Kožušinové zvieratá
Jednou z najstrašnejších metód získavania kožušín je lov tuleních mláďat. Mláďatám zostáva biely kožúšok len behom prvého mesiaca života, a preto ich musia lovci zabíjať behom krátkej doby v čo najväčšom množstve. Keďže tulene nepovažujú človeka za nepriateľa, vychádzajú mu v ústrety a ich mláďatá sú potom ubité tyčou s ostrím hrotom, ale utlčené o kusy ľadu. Lovci z nich stiahnu kožušinu a krvavé telo odhodia. Zostane po nich trpiaca tulenia matka, ktorá nedokáže svoje mláďa brániť. Obetavé boje členov Greenpeace dokázali znížiť odbyt tuleních kožušín a EU vydala zákaz dovozu tuleních kožušín, no lov samozrejme pokračuje!